Nová prozatímní rozhodnutí měla rodinným soudům umožnit rychle upravit péči o dítě, aniž by rodiče vedli zdlouhavý spor o předběžné opatření. Současně však zákon proti takovému rozhodnutí nepřipouští odvolání. Znamená to, že je rodič proti nesprávnému rozhodnutí soudu zcela bezbranný? Není. Ústavní soud potvrdil, že prozatímní rozhodnutí může přezkoumat, odložit jeho vykonatelnost, a v případě závažného pochybení jej dokonce zrušit.
Od 1. ledna 2026 došlo v českém rodinném právu k jedné z nejvýznamnějších procesních změn posledních let. Dosavadní obecná předběžná opatření byla v řízeních o péči soudu o nezletilé nahrazena novým institutem prozatímního rozhodnutí podle § 465a a následujících zákona o zvláštních řízeních soudních.
Pro rodiče má tato změna zásadní význam. Prozatímním rozhodnutím může soud ještě před vydáním konečného rozsudku určit například:
- v jakém rozsahu bude o dítě pečovat každý z rodičů,
- kdy a kde si budou rodiče dítě předávat,
- jak bude probíhat kontakt dítěte s jedním z rodičů,
- zda a v jakém rozsahu bude prozatímně stanoveno výživné,
- případně další otázky, které nesnesou odkladu do konečného rozhodnutí.
Takové rozhodnutí může významně změnit každodenní život dítěte i celé rodiny. Současně proti němu podle nové právní úpravy není přípustné odvolání.
Právě proto je aktuální judikatura Ústavního soudu mimořádně důležitá.
Prozatímní rozhodnutí není „nepřezkoumatelné“
Ústavní soud se novým institutem zabýval mimo jiné v usnesení sp. zn. I. ÚS 1028/26 ze dne 15. května 2026.
V posuzovaném případě se rodiče původně dohodli na poměrně rozsáhlé péči otce o nezletilé dítě. Matka však od dohody již po jednom týdnu jednostranně ustoupila a začala otci umožňovat kontakt pouze v podstatně omezenějším rozsahu.
Okresní soud následně vydal prozatímní rozhodnutí, kterým péči otce o dítě upravil. Dospěl přitom k závěru, že matka otci fakticky brání ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti a není ochotna přistoupit ani na krátkodobé vyzkoušení jiného režimu, než který sama považuje za dostatečný.
Matka se obrátila přímo na Ústavní soud. Tvrdila mimo jiné, že:
- jí nebyl řádně doručen návrh otce,
- neměla dostatečný prostor se k němu vyjádřit,
- soud rozhodoval na základě jednostranných podkladů,
- navržená úprava představovala příliš rozsáhlou a náhlou změnu,
- nebyl dostatečně zkoumán nejlepší zájem dítěte,
- nemožnost podat proti prozatímnímu rozhodnutí odvolání je protiústavní.
Současně požadovala nejen zrušení prozatímního rozhodnutí, ale také odklad jeho vykonatelnosti a zrušení příslušné části zákona.
Ústavní soud sice v tomto konkrétním případě stížnosti nevyhověl, jeho rozhodnutí však přináší pro rodiče i advokáty velmi důležité závěry.
K Ústavnímu soudu lze jít rovnou
Zásadní je především skutečnost, že Ústavní soud považoval ústavní stížnost proti prozatímnímu rozhodnutí za přípustnou.
Proti prozatímnímu rozhodnutí není možné podat odvolání. Rodič proto nemusí čekat na další rozhodnutí nebo vyčerpávat opravný prostředek, který mu zákon vůbec neposkytuje. Jestliže se domnívá, že prozatímním rozhodnutím byla porušena jeho základní práva nebo práva dítěte, může se obrátit přímo na Ústavní soud.
To však neznamená, že Ústavní soud bude znovu podrobně posuzovat veškeré důkazy a nahrazovat rozhodování opatrovnického soudu.
Ústavní soud zdůraznil, že k přezkumu rodinných věcí, a zejména dočasných rozhodnutí, přistupuje zdrženlivě. Obecné soudy mají zpravidla lepší možnost poznat rodinnou situaci, vyslechnout rodiče, spolupracovat s opatrovníkem dítěte a sledovat vývoj případu.
Přesto však prozatímní rozhodnutí není před ústavním přezkumem chráněno.
Kdy může Ústavní soud prozatímní rozhodnutí zrušit?
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že prozatímní rozhodnutí podléhá takzvanému omezenému testu ústavnosti.
Ústavní soud zkoumá zejména, zda:
- mělo rozhodnutí zákonný podklad,
- vydal je příslušný soud,
- rozhodnutí není výsledkem svévole,
- nedošlo k flagrantnímu porušení práva na spravedlivý proces.
Aby Ústavní soud zasáhl, nestačí pouze tvrdit, že jiný režim péče by byl vhodnější. Pochybení opatrovnického soudu musí zpravidla dosáhnout ústavněprávní intenzity – musí být zjevné, závažné a způsobilé zasáhnout do základních práv rodiče nebo dítěte.
Důvodem pro zrušení prozatímního rozhodnutí může být například situace, kdy:
- rodič vůbec nedostal možnost se k zamýšlenému rozhodnutí vyjádřit,
- soud vyšel pouze z tvrzení jednoho rodiče a druhého fakticky nevyslechl,
- rozhodnutí nemá dostatečný skutkový podklad,
- soud nevysvětlil, proč je okamžitá změna poměrů skutečně nezbytná,
- soud se nezabýval nejlepším zájmem konkrétního dítěte,
- závěry soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy,
- rozhodnutí je nepřezkoumatelné nebo vykazuje znaky libovůle,
- zásah do rodinného života je nepřiměřený sledovanému cíli.
Ústavní soud již výslovně připustil, že přestože jde pouze o dočasnou úpravu, i prozatímní rozhodnutí může zasáhnout do základních práv natolik intenzivně, že bude namístě jeho zrušení.
Soud musí dát oběma rodičům možnost vyjádřit se
Jedním z nejdůležitějších rozdílů mezi dřívějším předběžným opatřením a novým prozatímním rozhodnutím je požadavek, aby byla všem účastníkům poskytnuta možnost se před vydáním rozhodnutí vyjádřit.
Soud tedy zpravidla nemůže bez dalšího převzít návrh jednoho rodiče a rozhodnout pouze na jeho základě, aniž by se druhý rodič mohl seznámit s podstatou návrhu, vyjádřit svůj názor a předložit vlastní tvrzení či důkazy.
V posuzovaném případě matka tvrdila, že jí písemný návrh otce nebyl řádně doručen. Ústavní soud však zjistil, že návrh byl přednesen již při soudním jednání, matka se k němu mohla vyjádřit a následně proti němu argumentovala také písemně. Procesní právo vyjádřit se proto podle Ústavního soudu ve výsledku porušeno nebylo.
Pro soudní praxi je ale závěr jednoznačný: Prozatímní rozhodnutí nemůže být vydáno způsobem, který jednoho z rodičů zcela procesně zaskočí a znemožní mu účinně hájit jeho práva a zájmy dítěte. Pouhá formální možnost vyjádření navíc nemusí vždy postačovat. Rodič musí vědět, o jaké konkrétní úpravě soud rozhoduje, a musí mít skutečnou možnost na ni reagovat.
Soud může rozhodnout i bez návrhu rodiče
Dalším důležitým závěrem je, že v řízeních o péči a výživě nezletilého může soud vydat prozatímní rozhodnutí také bez návrhu.
Řízení ve věcech péče o nezletilé je ovládáno zásadou oficiality a vyšetřovací zásadou. Soud proto není odkázán pouze na to, co navrhují rodiče, a není jejich návrhy striktně vázán. Musí vycházet ze všech informací získaných v průběhu řízení a hledat řešení odpovídající nejlepšímu zájmu dítěte.
Z toho vyplývají dva praktické důsledky.
Zaprvé, formální nedostatek návrhu rodiče nemusí automaticky znamenat, že soud nesmí prozatímně rozhodnout.
Zadruhé, soud může přijmout i jinou úpravu, než jakou navrhuje matka nebo otec, považuje-li ji za potřebnou k ochraně zájmů dítěte.
Ani v takovém případě však nesmí rezignovat na procesní práva rodičů. Oba musí dostat možnost se k zamýšlené úpravě vyjádřit.
Prozatímní rozhodnutí je určeno pouze pro naléhavé situace
Prozatímní rozhodnutí nemá sloužit jako snadná náhrada konečného rozsudku.
Jeho smyslem je upravit poměry dítěte v případech, kdy dítě není v bezprostředním ohrožení, ale současně existuje naléhavá potřeba, aby soud poměry rodiny upravil ještě před konečným rozhodnutím.
Může jít například o situace, kdy:
- jeden rodič druhému náhle znemožní kontakt s dítětem,
- dosavadní dohoda rodičů přestane být plněna,
- rodiče nejsou schopni zajistit stabilní předávání dítěte,
- hrozí postupné přerušení vztahu dítěte s jedním z rodičů,
- je nutné dočasně stabilizovat režim péče,
- dítě se ocitne v dlouhodobé nejistotě, která mu škodí.
Soud však musí vysvětlit nejen to, jaký režim považuje za vhodný, ale také proč nelze vyčkat na rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud ve své další judikatuře potvrdil, že prozatímní rozhodnutí je výjimečným nástrojem, který má být používán pouze tehdy, je-li dočasný zásah skutečně nezbytný. Samotná nespokojenost rodiče s dosavadním režimem ještě naléhavou potřebu automaticky nezakládá.
Právo dítěte na péči obou rodičů není pouhou frází
V případu sp. zn. I. ÚS 1028/26 okresní soud vycházel z toho, že dítě má právo na péči obou rodičů a že otec nemůže být odkázán pouze na libovůli matky, zda mu výkon jeho rodičovských práv umožní.
Ústavní soud tento přístup akceptoval. Zdůraznil, že soudy mají rozhodovat tak, aby byl v nejvyšší možné míře zachován kontakt dítěte s oběma rodiči. V konkrétní věci přitom soud považoval omezení péče otce za bezdůvodné a prozatímní úpravu za potřebnou právě proto, aby bylo zabráněno faktickému vytlačení otce ze života dítěte.
To je důležitý vzkaz pro všechny případy, v nichž jeden rodič začne jednostranně určovat, kdy, na jak dlouho a za jakých podmínek se může druhý rodič s dítětem stýkat.
Rodič, u něhož dítě právě bydlí, není oprávněn sám rozhodnout, že kontakt s druhým rodičem omezí na rozsah, který on osobně považuje za dostatečný. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům a dítě má právo na skutečnou péči obou z nich, ne pouze na občasný, jednostranně kontrolovaný kontakt.
Lze požádat o odklad vykonatelnosti
Prozatímní rozhodnutí může být vykonatelné velmi rychle. Než Ústavní soud rozhodne o samotné ústavní stížnosti, může být nový režim péče již realizován a vyvolat změny, které bude následně obtížné napravovat.
Proto může být spolu s ústavní stížností podán také návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Odklad vykonatelnosti představuje mimořádný procesní nástroj. Ústavní soud jej může využít zejména tehdy, pokud by okamžitý výkon rozhodnutí mohl způsobit stěžovateli nebo dítěti nepoměrně závažnější újmu, než jaká by vznikla ostatním osobám jeho dočasným odložením.
Samotné podání ústavní stížnosti však vykonatelnost prozatímního rozhodnutí automaticky neodkládá.
Návrh na odklad proto musí být samostatně a velmi přesvědčivě odůvodněn. Nestačí pouze opakovat, že rodič s rozhodnutím nesouhlasí. Je třeba konkrétně popsat:
- jaká bezprostřední újma dítěti nebo rodiči hrozí,
- proč by byla tato újma obtížně napravitelná,
- proč je nutné zasáhnout ještě před rozhodnutím o ústavní stížnosti,
- jaké dopady by měl odklad na dítě a druhého rodiče,
- proč odklad není v rozporu s nejlepším zájmem dítěte.
V kauze sp. zn. I. ÚS 1028/26 Ústavní soud o odkladu samostatně nerozhodoval, protože samotnou ústavní stížnost posoudil bezodkladně. Potvrdil tím však, že návrh na odklad vykonatelnosti je přípustným prostředkem ochrany také proti prozatímnímu rozhodnutí.
Bez kvalitní právní argumentace ústavní stížnost neuspěje
Ústavní stížnost není dalším běžným odvoláním.
Nelze ji úspěšně postavit pouze na tom, že rodič:
- nesouhlasí s hodnocením důkazů,
- považuje jiný model péče za vhodnější,
- má odlišný názor na potřeby dítěte,
- nebo se domnívá, že obecný soud měl rozhodnout jinak.
Ústavní stížnost musí identifikovat konkrétní zásah do základního práva a vysvětlit, proč pochybení soudu přesahuje rovinu běžného nesouhlasu s rozhodnutím.
V rodinných věcech může jít zejména o porušení:
- práva na rodinný život,
- práva rodiče pečovat o dítě,
- práva dítěte na péči obou rodičů,
- práva na soudní ochranu,
- principu rovnosti účastníků řízení,
- práva vyjádřit se ke všem podstatným tvrzením a důkazům,
- principu nejlepšího zájmu dítěte.
Zcela zásadní je také rychlost. Prozatímní rozhodnutí je svou podstatou dočasné a může být vydáno pouze na omezenou dobu. Pozdě podaná nebo pomalu připravená ústavní stížnost proto může prakticky ztratit význam ještě předtím, než se jí Ústavní soud začne zabývat.
Co z nové judikatury vyplývá pro rodiče?
Nová právní úprava dává opatrovnickým soudům silný nástroj. Současně však nelze přijmout závěr, že proti prozatímnímu rozhodnutí neexistuje žádná účinná obrana.
Platí zejména následující:
- proti prozatímnímu rozhodnutí není přípustné odvolání,
- lze proti němu podat přímo ústavní stížnost,
- společně s ústavní stížností lze navrhnout odklad vykonatelnosti,
- Ústavní soud může protiústavní prozatímní rozhodnutí zrušit,
- rodiče musí před jeho vydáním dostat možnost se vyjádřit,
- soud musí rozhodnutí založit na konkrétních zjištěních,
- musí vysvětlit naléhavou potřebu dočasné úpravy,
- musí se zabývat nejlepším zájmem konkrétního dítěte,
- pouhý nesouhlas s výsledkem pro úspěch před Ústavním soudem nestačí.
AK CINK: specializovaná pomoc v nejobtížnějších rodinných sporech
Řízení o dětech patří mezi právně i lidsky nejnáročnější soudní spory. U prozatímního rozhodnutí navíc často rozhodují dny, někdy dokonce hodiny. Chybná procesní strategie nebo opožděná reakce může vést k tomu, že se nevhodný dočasný režim stane faktickým stavem, z něhož následně vychází i konečné rozhodnutí soudu.
Advokátní kancelář CINK a partneři se dlouhodobě specializuje na rodinné právo a zastupování rodičů ve vysoce konfliktních opatrovnických řízeních. Máme zkušenosti nejen s řízením před okresními a krajskými soudy, ale také s přípravou ústavních stížností v případech, kdy obecné soudy nerespektují základní práva rodiče nebo dítěte.
V každém případu se zaměřujeme zejména na:
- rychlou analýzu soudního rozhodnutí a procesní situace,
- posouzení, zda jsou splněny podmínky ústavní stížnosti,
- přípravu návrhu na odklad vykonatelnosti,
- ochranu práva dítěte na péči obou rodičů,
- důsledné prosazování rovnosti rodičů,
- odhalení procesních pochybení a svévole soudu,
- zajištění důkazů potřebných pro další řízení.
Prozatímní rozhodnutí může během několika dnů zásadně změnit život dítěte i rodičů. Právě proto je nutné reagovat rychle, odborně a s detailní znalostí nejnovější judikatury.
Bylo vám doručeno prozatímní rozhodnutí, se kterým nesouhlasíte? Nebo naopak potřebujete rychlou soudní úpravu péče, protože druhý rodič omezuje váš kontakt s dítětem? Obraťte se na Advokátní kancelář CINK a partneři. Váš případ bezodkladně posoudíme a navrhneme nejúčinnější postup k ochraně vás i vašeho dítěte.
